Aeroklub Česká Lípa

S končící plachtařskou sezónou se třem žákům našeho aeroklubu podařilo završit základní plachtařský výcvik a složit pilotní zkoušky. V tomto článku bych vás rád seznámil s tím, jak to probíhalo a co tomu předcházelo. Vzhledem k tomu, že jsem byl jedním z těch šťastlivců, bude snad líčení dostatečně autentické.

V loňském roce nás zaskočilo počasí a snad i vlastní neschopnost učit se létat tak rychle, jak jsme si možná na začátku výcviku představovali, a tak jsme na podzim končili bez jediného sólového letu. Původně jsme na jaře začínali létat tři, dvě zástupkyně něžného pohlaví a já. Postupně byla mužská část posílena o další dva žáky a z takto vzniklé pětky se v dalším průběhu vyčlenila opět pouze trojice, která šla cílevědomě za získáním pilotního průkazu. Tak jsme to aspoň viděli my žáci, i když už všichni poněkud starší.
Zima pro nás byla krušná a dlouhá, stejně jako pro všechny plachtaře a lidi věnující se amatérskému létání. Když se překulil rok a blížilo se jarní školení a členská schůze, vzrůstala i netrpělivost a těšení se na létání postupně gradovalo. Takto nažhavení jsme vyhlíželi první jarní sluníčko, které snad vysuší dráhu a my budeme moci konečně zase usednout do našeho milovaného Blaníku. Měli jsme proto všichni velkou radost, když instruktor Honza navrhl, že bychom naše žákovské letové dny zahajovali už v sedm hodin ráno a nečekali, až se v deset hodin sejdou ostatní členové aeroklubu, většinou plachtaři čekající na vhodné podmínky pro termické létání.
Počasí se konečně umoudřilo a my jsme se sešli k prvnímu rannímu výcviku. Už při vytahování letadel z hangáru jsme pocítili, že rozhodnutí scházet se téměř za svítání bylo správné. Doteky letadel a k tomu nesměle se deroucí paprsky jarního slunce a vůně rašící trávy byly po dlouhé zimě skutečnou oázou pro naši duši. Vlekaři si na nový režim rychle zvykli, za což jim patří velký dík, a tak se naše létání slibně rozjíždělo. Nalétali jsme mnoho okruhů a postupně jsme nabývali na jistotě. Pak se dva z nás neúspěšně pokusili o přezkoušení na sólový let a byli jsme uvrženi zpět do reality. S odstupem lze napsat, že i tento nepříjemný zážitek nás posunul o velký kus dopředu. Nakonec, z letadla nás nikdo nevyhodil a to, co člověk nalétá mu už nikdo nevezme. Létali jsme tedy dál a 6.července se dostavil první úspěch, Zděnda byl přezkoušen a zaletěl první sólo. Pro mě s Jitkou to byla motivace k další „práci“. Blížilo se letní soustředění, byli jsme rozlétaní a tak jsme doufali, že i nám se brzy zadaří. Jen aby vyšlo počasí.
Naše vzývání všech přírodních i nadpřirozených sil a snaha instruktorů se nakonec neminuly účinkem. Na konci července jsme prožili na letišti nádherný týden a dočkali se i kýžených sólových letů. Už jsme všichni sólisti! Pokračovali jsme plněním úloh osnovy a začínali věřit, že se letos dočkáme i pilotních zkoušek. Těm praktickým předcházely teoretické, které jsme dosud neměli. První se odhodlala Jitka a její cesta do Prahy byla úspěšná. To nám vlilo další optimismus do žil. Já jsem svůj úkol 21.srpna v Liberci také splnil a zbýval jen Zděnda. Už se ale také neodvratně blížil podzim a času nebylo nazbyt. Čekal nás cvičný navigační let, který jsme absolvovali Vivatem v Hořicích. Jaký to byl v závěru nápor nejlépe vystihuje citace z mailu instruktora Honzy:
„Vážení skoropiloti,
letový program na měsíc září je následující:
- čtvrtek 10.9. - ve 20:00 předletová příprava na vývozy s L-13 SW VIVAT, příprava map..( listy frekventantů mám již u sebe, přípravy zapíšu..)
- sobota 12.9. - od 9:00 3 avizované vývozy + svezení cestujícího ke snížení nákladů na přelety Vivata
- neděle 13.9. - pokud chcete létat ( trénovat okruhy a vývrtky ) tak s Rudou, nebo s Pavlem..( rozsah letu jako úloha č.7 osnovy AK - PL 2006 )
Já budu mimo území ČR..( možná, že na vývrtky můžete požádat i Jardu, vlekaře si raději zajistěte sami..)
- sobota 19.9. - létání s Rudou a Pavlem k procvičení prvků jednoduché a vyšší pilotáže se zařazením do okruhu a perfektním přistáním..
Zdenda jen tak mimochodem složí teoretickou pilotní zkoušku..-- ( já jsem s Martinem v Jaroměři a užívám si vlastního létání )
- neděle 20.9. - létání od 7:00 s rozlétáním Zdenka..Ostatní žáci se mohou dle potřeby připojit..( létali ale den předem, asi stačí okruh..)
od 10:00 nastupuje Mirda Sázavký k praktické zkoušce pilota kluzáků..
! všichni si zkontrolují, zda nevynechali nějakou část úlohy a mají nalétáno 20 samostatných vzletů s celkovou dobou letu alespoň 2:00 hod !
Pokud to někdo nestíhá, nashledanou v květnu příštího roku…
Čau a zítra večer u mě..( psací a rýsovací potřeby s sebou..)
H.“

Všechno klaplo, odletěli jsme vývozy, procvičili vývrtky, Zděnda napsal teorii a byla tu neděla 20. září. Sešli jsme se ráno v sedm na letišti a připravili éra. Museli jsme ale čekat, až se trochu rozplyne oblačnost a bude možné startovat. Dohodli jsme program, viditelnost už byla dostatečná a já byl první na řadě k rozlétání před zkouškou. Otestovali jsme s Honzou sestup v aerovleku, procvičil jsem ostré zatáčky a zařadil se do okruhu. Byli jsme na finále a Honzovi zapípal mobil. Dolů k dráze se řítil ve svém voze examinátor. Přistání, vracíme se s Blaníkem na start a tam se dozvídáme, že prognóza vývoje počasí není příznivá a je třeba neprodleně začít s přezkoušením, abychom to všichni tři stihli, než se eventuálně něco přižene. Znamenalo to jediné, mí dva kolegové už rozlétání neabsolvují.

Já si znovu oblékám padák a nastává pro mě okamžik pravdy. Protože je oblačnost nízko, domlouváme se, že přezkoušení proběhne ve dvou startech, abychom stihli ukázat všechny požadované prvky. Ujištění examinátora, že s ohledem na jeho akro licenci bude vše v souladu s předpisy a naprosto bezpečné je celkem zbytečné, protože vzhledem k mé touze po pilotním průkazu bych uváděl vývrtku i ve třech stovkách, pokud by mě k tomu vyzval. Při rozjezdu jsem Blaníka trochu přetlačil, za což jsem se samozřejmě pochvaly nedočkal. Také další průběh není rozhodně podle mých a zdá se, že ani examinátorových představ. Nicméně, následuje i druhý start. Pocity obdobné. Po přistání jsem byl překvapen, když se zezadu ozvalo, že až na ten podvozek to bylo hezké. Ani pak jsem si ovšem nebyl jist, zda jsem uspěl, a otevřeně se na to ptát se mi také nechtělo. Následovaly tedy předlouhé chvíle napětí, kdy se při svých startech potili mí dva spolutrpitelé. Po posledním přistání jsme se přesunuli nahoru před klubovnu a začali vyřizovat papírování, tak jsme asi prošli. Když nám examinátor potřásl pravicí, nahradila tušení jistota. Máme to!!! Neradovali jsme se jen my žáci, ale i služebně starší kolegové z aeroklubu. Požární nádrž se totiž při předchozích deštích hezky naplnila vodou a tak byl další program jasný. Přesto, že nebylo žádné teplo, musím napsat, že koupel byla opravdu krásná, určitě mnohem lepší než ta, kterou jsme před chvílí absolvovali v letadle ve vlastním potu.

Závěrem bych rád poděkoval všem instruktorům, kteří s námi výcvik odlétali, stejně tak patří dík i ostatním členům aeroklubu za pomoc při provozech a cenné rady. Vlekaři už nám snad ranní vstávání odpustili.